Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Znalci poměrů jistě zpozorněli a vědí, že pod názvem BOSNIAN RAINBOWS se neskrývá žádné balkánské homosexuální lobby, ale jedna z nových kapel hlavního mozku kapel THE MARS VOLTA a AT THE DRIVE IN Omara Rodriguez-Lopeze. Zajímavostí budiž, že kapela se dala do kupy ve městě, kde tento portorikánský hudební génius vyrostl – tedy v divokém El Pasu . Tentokráte dokonce s půvabnou zpěvačkou Teri. Ano, se zpěvačkou. Nečekejte proto šílené, ze řetězu utržené dobrodružství, ve kterém se mezi řádky střídá maniakální sjetost a nepřekonatelné absťáky, ale spíše alternativní rockovou zajímavost, řízlou postpunkem a hodně specifickou atmosférou. Tuto svou polohu Omar již vlastně lehce poodhalil u MARS VOLTA na albu „Noctourniquet“.
Ani tady se ale Omar nedokáže osvobodit od pro něj typické psychedelické úchylnosti, která dodává BOSNIAN RAINBOWS naprosto unikátní aroma. To je hustě nasáté nejen v kytarách, ale hlavně v halucinogenních klávesách a aranžích, které prostě chtě nechtě mají onen boží omarovský zfetovaný feeling, tentokrát však pevněji usazený do rockových kolejišť.
Celkem chápu, že tento typ rockové progrese rozhodně nebude pro každého. Z mého pohledu ale jde o jednu z nejzajímavějších rockových nahrávek poslední doby, která svým přístupem objevuje spoustu nových a dosud málo probádaných koutů něčeho, čemu klidně můžeme říkat alternativní rock.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.